Tahle odměna přišla na konci roku a po mnoha startech i úskalích byla bezpochyby zasloužená. Pojďme si projít celý rok, protože tohle rozhodně nebyla událost jediná.😊
Začínáme regionálním kolem Svazu učitelů tance, které probíhalo v Hlinsku. Na tuto soutěž jsme přivezli celkem 10 vystoupení. V dětské kategorii to byla Motýlí láska, která bojovala v kategorii show dance a odvezla si krásné broznové medaile, ale zpětně si podle fotek myslíme, že za tu roztomilost a překonání kruhu, což je jeden z nejnáročnějších choreografických obrazců mohli dostat i zlato – nicméně jim stejně největší radost udělaly čokolády. Dalším zástupcem v této věkové ktg. byla choreografie Paris Latino, kde se představily naše páry. Energie, jakou děti vložily do každého pohybu v latinskoamerických rytmech rezonovala jejich mini těly a budila dojem „dospěláckého“ vystoupení.
Juniorská třída měla vystoupení hned dvě – v parketových tanečních kompozicích to byla choreografie Don´t stop, která poprvé u této skupiny směřovala k jazzovému tancování. Začaly se objevovat těžší prvky a pro holčičky to byla skutečná výzva. Jejich nasazení a chuť způsobilo, že jsme společně vytvořili i druhou formaci. Tentokrát do kategorie Street dance – název Let´s play evokoval hravost a tu podtrhovaly i barevný kecky. Choreografie byla inspirována pohybem na hrišti a trika s čísly evokující dresy, vídáme na tréninku dodnes 😊
A nakonec kategorie dospělých, v níž jsme měli celkem 6 startů, dokonce tři z nich byly proti sobě v jedné kategorii. Ptáte se, jak je to možné? Jednoduše vzali jsme staré malé skupiny, které neměly tenkrát příliš možností startovat na soutěžích a zatančily si tady. Stejně jako starou velkou formaci „Just a little more“, kterou jsme si právě sem jeli naposled. Podařilo se, radost z pohybu nám vynesla zlato, malá skupina „Tomáš“ si odvezla stříbro a pouze choreografie „Good luck“ zůstala v této kategorii bez medaile. O něco málo úspěšnější byla choreografie MAN LIKE THAT, která si z regionálního kola v kategorii show dance odvážela bronzovou medaili. Poslední dvě „chorošky“ se objevily v ktg. street dance, kde byla početně největší konkurence a startovalo se tedy na dvě kola. A světe div se, obě šly do finále. Letní sranda „Dámská“ sklidila od soupeřů mnoho kritiky, že není ve stylu a podobně, ale my jsme si ryze ženské streetové styly užívaly a možná právě to nám přineslo finále. Poslední choroška „In the moment“ seděla ostatním stylově určitě mnohem víc, my se v ní cítily pohodlně, a ačkoliv to bylo po tolika startech opravdu z posledních sil, užily jsme si to naplno! Proč to tady píšu? Ani ne snad kvůli výsledkům, ale právě proto, že jsme tančily pořád a tančily jsme všechno. Startovaly jsme ve všech tour, zkusily všechny styly, a to nás tanečně posouvalo neskutečným způsobem. Navíc jsme byly pořád spolu a jak jinak chcete utvořit skvělou partu?
Další tour, kde se objevila většina těchto startů, byla Taneční skupina roku a aby toho nebylo málo, tak přibyly ještě další dva. Choreografie našich žen, které každou halu rozzářily vždy dobrou energií a náladou a ukazovaly všem, že je třeba užít si každou vteřinu soutěžní dne i těch pár minut na tanečním parketu naplno, a to vše pod vedením Martiny Novákové.
Druhou novinku měla na starost Linda Váchová – jednalo se o spojení tanečnic dospělácké věkové kategorie, kde se objevovaly i tanečnice původně pouze párového tancování a pár kluků, aktivních tanečníků společenských tanců. Tahle choreografie zamotala hlavy nejen porotcům, kteří se nemohli až do MČR shodnout, zda se jedná o kategorii latina či show dance. Prvky párové samby i rumby a taneční boty některých tanečnic evokovaly jedno, ale červený šátek a komunikace týmu mezi sebou nakonec zajistila dostatečnou show, která na MČR Taneční skupiny roku vynesla krásný bronz.
Tato choreografie byla bezpochyby dalším impulsem k tomu, že si Ondra Vodný, hlavní moderátor Taneční skupiny roku, udělal výlet a přijel si všechny choreografie prohlédnout znovu na náš tradiční Den otevřených dveří (DOD), který u té příležitosti i odmoderoval. DOD tentokrát nezačínal zcela vesele – nebo vlastně jo – díky naším ženám, která zranění naší jedinečné Martiny Novákové v podobě dočasné nemožnosti využít naplno své koleno, ocenily vozíkem s balónky a dodaly jí tím energii k brzkému uzdravení, a navíc pohodlí pro sledování celého programu. V něm se mimo všech soutěžních vystoupení objevila taky vystoupení mateřských školek, dětských přípravek, jednotlivých tanečních párů (v tomto roce si svou premiéru zažili Bohdan s Ali) a jedno velké poděkování. Bohužel technika nám nešla naproti, ale snad se to i tak podařilo. Všichni tanečníci dospělácké věkové kategorie se sešli v parku, aby společně s Tomášem Karlíkem nafotili veselé fotky celého týmu, a právě ty byly součástí celé prezentace, která se promítala maličko později, než byl původní plán. Mimo veselých barevných fotek se objevily i fotky černobílé, které byly snad prvním větším focením této podoby. Za foťákem stál opět Tomáš Karlík a před ním pár tanečnic dospělácké věkové kategorie. Celá akce se odehrávala v podzemních garážích Albert v Pardubicích, vzbudila rozruch u všech parkujících, nám dala neopakovatelné vzpomínky, ať už jde o klepání kosy nebo absolutní snahu udělat něco na maximum, což se samozřejmě vůbec nedařilo, ale v konečném výsledku přinesla radost minimálně manželům Novákovým. My jsme měli největší radost z toho, že jsme to společně jako tým dokázali a předali poděkování, aniž bychom tušili, co nás v prosinci čeká.
Na úplný závěr jarní části sezóny jsme si střihli MČR sól, duet a malých skupin. Tenkrát bylo až v Ústí nad Labem a vzhledem ke shodě termínů s tradiční párovou soutěží, která byla v režii naší taneční školy jsme museli vyrazit bez našich hlavních vedoucích. Byla to výzva a zároveň premiéra pro mnoho z nás. Úplně poprvé jsme měli zástupce v sólech. V kategorii dospělých se na parketu objevila Denča Nešická v kategorii modern dance a Saša Krejčíková v kategorii jazz dance. Obě odtančily pouze jednokolově, ale popraly se s tím statečně a zahájily tak naši účast v sólových kategoriích. Ani z jednoho vystoupení není video záznam, a to nás mrzí úplně nejvíc. V kategorii duet jsme si s Mončou Seckou střihly vystoupení hned dvě. Jedno v kategorii modern a jedno v jazzu, to jazzové dopadlo o poznání lépe a vše nasvědčovalo tomu, že si užijeme společně světový parket. Další tři nominace na Mistrovství světa si vzaly malé skupiny – v dospělých jazzová I feel like a woman a milovaná moderna Under the skin, v dětech potom absolutní premiéra a hned bronzová medaile – choreografie Simba. Ta kdysi startovala ve velkých formacích, teď se se zcela novým obsazením představila v modern malých skupinách dětí. Bylo to napínavé a povedlo se – medaile na krku a odhodlání vyrazit na svět. Celá tahle soutěž se nesla podstatně víc v rodinném duchu – parket byl malý, vzhled k počtu tanečníků v soutěžních jednotkách bylo všech všude méně a nálada byla vzrušující a pohodová zároveň.
A teď, když už známe nominace malých skupin, pojďme si říct, jaké vlastně bylo to Polsko. Choreografie Man like that prošla všemi soutěžemi CDO a na Mistrovství České republiky si vytančila titul MISTRA.
Nadšení bylo enormní a nikdo z nás příliš neváhal, zda na „svět“ jet, či ne. Šli jsme do toho naplno, ačkoliv nebylo zcela jasné, jakou máme šanci na úspěch. Podzimní příprava byla náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Bylo důležité udržet nadšení u všech těch tréninků a pojďme si říct, že ne vždy se to stoprocentně podařilo. Pravděpodobně nejtěžší zkouška přišla ve chvíli, kdy Aleš Novák, tedy ten, který se stará o zázemí naší taneční školy a neúnavně pečuje o taneční sál, skončil v nemocnici se zápalem plic. Zhruba o týden později jsem se vypravila za tím s akutním zánětem slepého střeva, které šlo hned ven. V tuto chvíli byl tým Besty Chrudim v jasném oslabení a Martina Nováková měla ke své práci minimálně dvojnásobek úkolů. Energie polevovala nejen u ní, ale i u tanečnic, které za sebou měly již mnoho tréninků, a právě to byl moment, kdy padla myšlenka vše zrušit. Naštěstí se to nestalo! Všichni účastníci výpravy zafungovali, a i přes krušnou přípravu jsme se sešli v den odjezdu u autobusu. Cesta do Mikolajek byla dlouhá, díky „deníčku“ Martiny Novákové víme, že cesta trvala celých 15 a půl hodiny. Vše šlo hladce, ubytování, předání pásek i důležitých informací. Začala nám dovolená protnutá tancem s dostatkem výborného jídla i času na wellness, který byl obrovský. První start si vzaly na starost děti a jejich „ Simba“ – makalo se na vlasech, protahovala se celá těla, foukalo se zranění, které i v této skupině brzdilo jednu z tanečnic při přípravě a naplno svou nožku použila právě až tady na soutěži, krotila se nervozita a všichni drželi palce sedmi statečným holčičkám, při jejich prvním startu na Mistrovství světa. Tahle skupinka skončila předposlední, ale díky tomuto výletu zažila mnohem více. Ať to byly společné rozcvičky s dospěláky, trénink nových prvků, bloudění po hotelu nebo Galavečer Mistrovství světa. Ve stejný den se představila i choreografie Dance like a woman a o den později zmenšená verze Under the skin, která startovala kvůli mému zranění pouze v pěti. Po příjezdu na MS jsme museli definitivně zrušit i start jazzového dua – nebylo natrénováno a fyzička na víc, než jednu formaci skutečně nestačila. Monča se už během přípravy rozhodla, že na MS nebude startovat s nikým jiným, protože duo nedělají jenom kroky, ale i správný parťák, a to od ní bylo jednoduše moc fajn.
A nakonec třetí den po našem příjezdu přišla na řadu velká formace MAN LIKE THAT. Všichni jsme se semkli a cílili na výkon. Zkoušet si parket za přítomnosti dalších tanečníkům je vždycky oříšek, ale my jsme si svůj prostor díky odhodlání nenechali vzít a makali jsme. Naše trenérka nás od rána povzbuzovala ke skvělým výkonům a věřila, že každá z nás odvede na parketu to nejlepší a my jsme ji samozřejmě nechtěly zklamat. Poprvé jsme na mistrovství světa měli svůj „fanclub“ což byla ohromná výhoda. Při rozcvičce mezi námi poskakovalo šest malých koťat, sledovalo naše pohyby a snad i víc, než my, věřilo v náš úspěch. Slyšet jejich hlásky při nástupu i povzbuzení od jejich rodičů bylo nabíjející. Semifinále jsme odtančily absolutně na plno, zářily úsměvy a užily jsme si každou vteřinu i tu poslední, kdy sotva stojíte na nohou, protože jste tam nechali všechno. A pak se to stalo, brzo od tančení jsme znali výsledky, postup do finále visel na všech papírech černý na bílém. Naháněli jsme se po celém hotelu a radovali se jako blázní. O to větší štěstí bylo, že zrovna naše kategorie byla součástí nádherného Galavečera, kde se prezentují Mistři světa svých kategorií a pouze pár z nich ještě soutěží. Rodiče z našeho týmu neváhali a my přesně nevíme jak, ale prostě se na Gala dostali i s dětmi a co víc, zajistili perfektní místa pro sebe i pro naši kameru – Děkujeme😊 A bylo to tady – jdeme tančit finále – atmosféra byla skvělá a ohromnou zásluhu na ni měl i moderátor, který nám za plentou skládal poklony, vyfotil si s námi selfie, nacvičil nástup a nakonec nás vypustil na parket. Nastupovalo se ze zadní části parketu, jedna po druhé jsme prošly velkým kruhem a zaujaly své postavení. Tančilo se nám skvěle, byl to ohromný zážitek. Povzbuzovaly jsme se i při tanci a následně netrpělivě čekaly na vyhlášení. To naše bylo v podstatě dvakrát. Naše trenérka s námi byla celý dlouhý den a předala nám veškerou svoji energii, její práce byla u konce a pro bolest hlavy si musela jít lehnout. Ano, samozřejmě jsme slíbily, že jí přijdeme říct, jak to dopadlo. Protože jsme nechtěly rušit ostatní soubory při vystupování na podium, šly jsme přímo k němu. Počítaly jsme se sedmým finalovým místem, vlastně néééé – na FB kolovala fotka, že patříme mezi nejlepších 6 na světě, a to se muselo potvrdit 😊 Nebudeme lhát, naším pobytem u pódia jsme přidělaly spíše starosti, protože přes nás musely jít ostatní týmy, ale pravděpodobně nás to moc netrápilo. Strach byl nakonec o to, abychom neskončily čtvrté, ačkoliv i to by byla bomba, ale ne taková, jako když nás moderátor zavolal na pódium společně s dalšími dvěma nejlepšími týmy. Od každého týmu si půjčil ozdobu – součást kostýmu a tu položil v nestřeženém okamžiku na správný stupínek vítězů. Náš náramek ležel na druhém místě – aaa to bylo skvělý, my jsme jednoduše „čuměly“ – bylo ta nejlepší forma vyhlášení výsledků, protože se všichni dozvěděli své umístění najednou a nikdo nezůstal stát stranou. Radovaly jsme se spolu na pódiu, s rodiči a napůl spícími holčičkami i mimo něj a na závěr s naší trenérkou. Schovaly jsme medaile a šly jí pozdravit. Stály jsme před jejím pokojem jako hromádky neštěstí a řekly, že teda moc dík, že bylo fajn zatančit si finále, tak chvilku koukala a když jsme vytasily medaile i jednu speciálně vyzvednutou pro ni, tak došlo na slzy. Brečely jsme snad všechny. Bylo to jedinečné a my přejeme každému, bez ohledu na druh jeho sportu, aby tohle zažil. To spojení všech lidí, kteří jsou součástí jednoho týmu a radují se. Únava nám nedovolila pořádnou oslavu, ale po návratu do ČR jsme si to vynahradili společným večerem se všemi účastníky výpravy. Vyšly krásné články, natočila se videa a dostalo se nám skvělé odezvy ze stran fanoušků naší Taneční školy a my za ně nikdy nepřestaneme být vděční. Formace, která začínala třetím místem na své první soutěži, si nakonec přivezla zatím nejlepší výsledek z Mistrovství světa a my si nemůžeme pomoc, ale musíme to říct – nikdy se nenechte odradit. Dělejte, co Vás baví a věřte, že po těžkých časech či prvních neúspěších nakonec úspěch přijde!
