Je čtvrtek 28. 11. 2024 ráno a náš tým snů, připraven utkat se s těmi nejlepšími, míří do polského města Kielce, kde nás čeká vrchol taneční sezóny – mistrovství světa v kategorii Jazz Dance pořádané mezinárodní taneční organizací IDO. Máme za sebou úspěšný rok, kdy jsme s naší skvělou formací Femme Fatale doslova drtili soupeře a jeli na zlaté vlně. Na všech soutěžích jsme brali kov nejcennější, a tak není divu, že naše odhodlání bojovat o příčky nejvyšší i na mistrovství světa je na maximu.
I když naše soutěžní klání proběhne až za dva dny, vyrážíme s dostatečným předstihem, protože si to zkrátka chceme užít. Zde je nutno podotknout, že tento tým je naprosto unikátním seskupením, kterým pulzuje až magická energie. S trenérkami je nás bez mála třicet tancechtivých žen a jeden statečný muž. Přestože jsme skupina opravdu pestrá, jak povahově, profesně tak i věkově, společné prožitky nás tmelí, a tak jsme i tuto výpravu pojali jako soutěžně zážitkovou.
Zážitkem obvykle bývá už společná cesta autobusem a ani tentokrát tomu není jinak. Velkou výhodou je, že náš řidič Tomáš, zvaný Karel, je zároveň naším skalním fandou, takže nad našimi projevy radosti v podobě zpěvu, tance a bujarého veselí shovívavě mhouří oko. Přibližně po sedmi hodinách cesty se ocitáme před multifunkčním centrem v Kielcích, abychom nasáli atmosféru a omrkli soutěžní prostředí. S příchodem do ohromujícího sálu se začínají hlásit první pocity nervozity, které ale rychle zapudíme. Na nervy je přece času dost. Spěšně se vracíme do Krakova, kde jsme ubytovaní a jen taktak stíháme plánovanou společnou večeři.
Pátek je odpočinkovým dnem. Po snídani vyrážíme na průzkum vánočního Krakova a atmosféra blížících se Vánoc jen umocňuje pozitivní naladění týmu. Odpoledne už formu ladíme každý po svém. Někteří se rozhodli ochutnat všechny delikatesy v krakovských kavárnách a cukrárnách, jiní propadli nákupní horečce a milovníci relaxu si užívají v příjemném hotelovém wellness. Teď už jen zbývá dobře se na to vyspat a náš den D je tu.
Z Krakova do Kielců to máme přibližně hodinu a půl cesty, během níž nervozitu zaháníme způsobem nám vlastním, tedy zpěvem a tancem. Zpěv a tanec jsou obvykle výbornou kombinací, ne však, jak se brzy ukáže, na tomto soutěžním klání. Nechybí ani podpora našich trenérek, Marti Novákové a Lily Váchové. Promlouvají k nám tak, jak umí jen ony a opět to funguje. Jejich slova nás nejen dojmou, ale především motivují k tomu vydat ze sebe maximum a ukázat soupeřům, že na to máme. Když už je řeč o soupeřích, víme, že toto mistrovství, bude velkou výzvou. Čeká na nás sedm špičkových týmů z Německa, Polska, Finska a Norska. Některé z nich jsme již tančit viděli, a i když si věříme, uvědomujeme si, že i oni jsou zde právem.
Na rozdíl od soutěžního sálu v zákulisí panuje chaos. Spletité prostory přeplněné tanečníky různých věkových kategorií i stylů. V částech označených jako šatny je sotva místo pro odložení věcí. Těžce hledáme naše soupeře, abychom jim, jak je naším zvykem, popřáli štěstí a předali drobné dárky. Každý se snaží najít alespoň nějakou skulinu, kde by se rozcvičil. Stejně tak i my. Rozcvička je důležitá nejen pro zahřátí a protažení svalů, ale hlavně pro uvolnění napětí a ten správný „tah na bránu“. Konečně máme své místo a můžeme se roztančit tak, jak jsme zvyklí. Na chytlavou hudbu rozjíždíme jednoduché taneční sestavy, které máme „najeté“ z tréninků a překvapivě zjišťujeme, že se k nám přidávají i ostatní týmy. Počínaje dětmi z Portugalska, přes juniory z Norska, konče našimi soupeřkami z Polska. Zcela spontánně tvoříme mezinárodní taneční formaci, při níž se dorozumíváme tancem. Lepší přípravu a uvolnění jsme si nemohli přát. Ano, přesně tohle jsme my!
Přestože zde máme několik fanoušků z řad našich nejbližších a kamarádů, potlesk, který nás doprovází při nástupu na stage je větší, než jsme čekali. Vždy se tančí lépe, když máte podporu publika. I tentokrát nás publikum svou odezvou dostává do varu a my s naprostou jistotou předvedeme náš dosud nejlepší výkon. Naši euforii ještě umocní pochvala od trenérek a po zhlédnutí videozáznamu není pochyb, že to „musí“ být medaile.
Na slavnostní vyhlášení nastupujeme sebevědomě, plni očekávání. Moderátor anglicky vyhlašuje osmé místo. Nejprve čte dosažené známky, které jsou ovšem na osmou příčku moc dobré. Něco je špatně? Sám moderátor kontroluje podklady, které dostal od poroty. Když pokračuje a vyhlásí „TK Besta Chrudim“ je to šok. V prvních vteřinách si nejsme jisti, jestli dobře rozumíme, ale stejná informace svítí i na obrazovkách v sále. Celé hlediště projevuje svůj nesouhlas hlasitým pískáním a my jako v mrákotách přebíráme diplom za osmé místo. Moderátor vysvětluje nám i publiku, že přestože naše známky odpovídají příčce druhé, byli jsme za porušení pravidel odsunuti na místo poslední. Oním pravidlem, které jsme porušili, je tzv. lip-sync, což je, volně přeloženo, synchronizace rtů s hudbou. Jednoduše řečeno naše oblíbené zpívání, které k nám tak nějak od jakživa patří, bohužel skutečně není v kategorii Jazz Dance povoleno. Jako spráskaní psi se vracíme do zákulisí a snažíme se nějak vyrovnat s hořkostí, kterou v sobě najednou máme.
Zdatnější angličtináři studují pravidla, z nichž se dozvídáme, že ač lip-sync není povolen, nemůže být takto striktně potrestán. S jiskřičkou naděje vysíláme delegaci k supervisorovi soutěže. Ten ovšem naši námitku smete ze stolu a doporučí možnost sepsání písemného protestu. Rovnou ale naznačuje, že tu nevidí velkou šanci na úspěch. Naše pocity cestou zpět na hotel jsou smíšené. Nikdo nechce propadnout smutku, a tak se snažíme v celé situaci najít spíše pouční a motivaci. Zkoušíme zapudit pocit křivdy a útěchu hledáme alespoň v krásných známkách od poroty a ve vědomí, že jsme byli prostě skvělí. Přesto tu ale důvod k radosti není…
Tíživé myšlenky na včerejší debakl nemůžeme zahnat ani u nedělní snídaně. Nechceme brblat, že sankce nebyla fér, i když to tak vlastně cítíme. No nic, přece se nenecháme otrávit jedním neúspěchem. My určitě ne! Ačkoliv zbytky optimismu taháme až z paty, cítíme vděčnost, že jsme součástí něčeho tak jedinečného, jako je tento DREAM TEAM a je na nás znát, že i v této nelehké chvíli jsme rádi, že se máme. Kdo nezažil, nepochopí.
Snídaňové rozjímání přerušuje trenérka Marťa s telefonem na uchu. Evidentně hovoří s někým, kdo je v tuto chvíli v soutěžní hale a má pro nás vzkaz: „Jestli jste ještě tady, vraťte se zpět“. Cože? Už po druhé za 24 hodin máme pocit, že špatně rozumíme. Opět je tu šok, tentokrát ale v tom nejlepším slova smyslu. Následně se dozvídáme, že mezinárodní taneční organizace IDO uznává svou chybu ve výkladu pravidel a dodatečně nám chce uspořádat ceremoniál s předáním medailí za druhé místo. To, co se strhne v hotelové restauraci po oznámení této zprávy se nedá slovy popsat. Zaplavuje nás exploze emocí a hotel se otřásá v základech. Za chvíli už vyrážíme vstříc něčemu, co nikdo v Bestě za více než třicet let působení v tanečním sportu nezažil. Případ, že taneční organizace uzná chybu, aniž by byl podán protest, a ještě v průběhu soutěže uspořádá „opravný“ ceremoniál, je zcela ojedinělý.
Jelikož soutěžní program pokračuje i tento den, nastupujeme k dekorování před přeplněným hledištěm. Sám supervizor se ujímá slova a celou situaci detailně vysvětluje. Velmi lidsky uznává svou chybu a nešetří omluvami. Sklízíme bouřlivý potlesk i od diváků, kteří nás tančit nejspíš neviděli. Opět, už po několikáté za tyto dva dny, se neubráníme slzám. Sice už tu nejsou soupeři ani stupně vítězů, ale stříbro na krku je o to cennější, že jsme si ho museli vybojovat dvakrát.
Vracíme se domů totálně vyčerpaní, ale šťastní. Děkujeme všem, kteří nám fandili a podpořili nás. Děkujeme báječným trenérkám a už se těšíme na další společnou Besta jízdu.
Naši cestu na MS 2024 podpořili tito partneři. Moc děkujeme!
